Field španěl

Field španěl je britský lovecký slídič, který vznikl na sklonku 19. století křížením tehdejšího sussex španěla a kokršpaněla. Patří k takzvaným land spaniels, tedy suchozemským španělům, jejichž úkolem bylo najít živou zvěř, vyhnat ji lovci do rány a následně ji přinést. Historie plemene je pohnutá: dvakrát málem vyhynulo, poprvé na počátku 20. století, kdy ho zdeformovala honba za výstavní krásou a psi ztratili lovecké schopnosti, podruhé v 50. letech. Zachránili ho nadšenci, kteří ho vrátili do funkčních proporcí. Dnes je z něj vzácný, ale mimořádně příjemný pracovní i rodinný pes.

Vzhled

Jde o vyváženého, ušlechtilého a jednoznačně loveckého španěla střední velikosti, který je stavěný pro výkon a vytrvalost a působí kompaktně, nikoli těžkopádně. Hlava je dobře tvarovaná, s výrazným týlním hrbolem, suchou partií pod očima, lehce vystouplými nadočnicovými oblouky a mírným stopem (přechodem čela v čenichovou partii); čenichová partie je dlouhá a suchá, ani zašpičatělá, ani hranatě zakončená. Oči jsou mandlové, široce otevřené, tmavě oříškové, s jemným výrazem, uši dlouhé a široké, nízko nasazené a dobře osrstěné. Pohyb je dlouhý, nespěchavý a s velkým záběrem. Srst je dlouhá, plochá, lesklá a hedvábná, nikdy kudrnatá, krátká ani drátovitá, hustá a odolná vůči počasí, s bohatými třásněmi na hrudi, břiše, končetinách a uších. Přípustné je černé, játrové a modře či játrově kropenaté zbarvení, případně s pálením; jasně bíločerné, oranžové, zlaté nebo červené zbarvení je nežádoucí. Kohoutková výška bývá zhruba 43 až 48 cm, hmotnost 18 až 25 kg u obou pohlaví.

Vlastnosti a využití

Podle standardu jde o slídiče a přinašeče zvěře, který je ideálně využitelný pro lov se střelnou zbraní a jehož typickým způsobem práce je slídění nakrátko, tedy v dosahu lovce; to je pro myslivce velmi praktické. Zvěř spolehlivě vyhledá, vyrazí a následně přinese, přičemž si poradí i v hustém porostu a nevadí mu voda. Je učenlivý, pracovitý a vytrvalý, s výborným nosem a chutí spolupracovat. Standard přitom výslovně uvádí, že se hodí jako společenský pes pro toho, kdo žije na venkově, a že není vhodný do města. Potřebuje dostatek pohybu a nejlépe skutečnou práci.

Podobná plemena

Field španěl vznikl ze sussex španěla a kokršpaněla a stojí mezi nimi. Anglický kokršpaněl je výrazně menší a živější, sussex španěl je nižší, podsaditější a nese sytě játrově zlaté zbarvení. Od anglického špringršpaněla se odliší kompaktnější stavbou, tmavším zbarvením a klidnějším, nespěchavým pohybem. Od clumber španěla, dalšího britského slídiče, je znatelně lehčí a elegantnější. Právě kombinace střední velikosti, hedvábné černé nebo játrové srsti a vyváženého, ušlechtilého zjevu je pro field španěla typická.

Výživa a krmení

Vhodné je kvalitní krmivo pro aktivní psy střední velikosti, přizpůsobené věku a pracovní zátěži, která je v lovecké sezoně vysoká. Množství je třeba přizpůsobovat skutečné aktivitě a hlídat kondici, protože španělé mají sklon přibírat a nadváha jim zbytečně zatěžuje klouby. Vzhledem k dlouhým svěšeným ušim je vhodné hlídat, aby se nemáčely v misce; pomůže užší nádoba. Pamlsky z výcviku je dobré započítat do denní dávky. Jako u psů s hlubším hrudníkem je rozumné rozdělit denní dávku do dvou porcí.

Povahou je to neobvykle učenlivý, aktivní a pracovitý pes, který je zároveň citlivý a nezávislý. Ke své rodině je nesmírně přítulný a potřebuje s ní být v úzkém kontaktu; říká se o něm, že má tendenci přilnout zvlášť silně k jedné osobě. Snadno a rád se učí a je inteligentní, umí být ale i svéhlavý a má vlastní hlavu. K lidem se chová přátelsky a otevřeně, takže z něj není hlídač, a s jinými psy obvykle dobře vychází. Je to vyrovnaný pes bez zbytečné hlučnosti a nervozity, který v terénu ožívá a doma zůstává klidným společníkem.

Hedvábná srst field španěla nevyžaduje mimořádnou péči, potřebuje ale pravidelnost: zhruba čtyřikrát ročně se trimuje, tedy vyškubou se odumřelé chlupy a protrhá se srst na uších, krku a končetinách, aby si zachovala svou strukturu. Mezi trimováním je vhodné ji pročesávat, hlavně třásně. Pravidelně je nutné redukovat srst kolem zvukovodů a uši kontrolovat a čistit, aby se předešlo zánětům, na které jsou plemena s dlouhýma svěšenýma ušima náchylná. Hlavní nároky míří k pohybu: potřebuje dostatek pohybu a nejšťastnější je, když je veden lovecky. Do města se plemeno nehodí.

Výcvik field španěla je vděčný, protože jde o velmi učenlivého a inteligentního psa, který se rád učí a chce spolupracovat. Počítat je ale třeba s jistou nezávislostí a svéhlavostí, takže potřebuje důslednost a jasná pravidla. Zásadní je přístup: jde o citlivé plemeno, u kterého tvrdost a křik napáchají jen škodu, takže se pracuje s klidem a pozitivní motivací. Vzhledem k silné vazbě na člověka je dobré psa od štěněte zvykat na krátká odloučení. Nejlépe se cítí při skutečné práci, ať už při lovu, dohledávce, nebo při čichových a aportovacích aktivitách.

Celkově jde o poměrně zdravé plemeno, počítat je ale třeba s několika sklony. Objevit se může dysplazie kyčelního nebo loketního kloubu (vývojová vada kloubu), oční choroby, jako je progresivní atrofie sítnice (postupné slepnutí) nebo šedý zákal, a snížená činnost štítné žlázy (hypotyreóza). Kvůli dlouhým svěšeným ušim je náchylný k zánětům zvukovodu, kterým se dá předcházet pravidelnou péčí. Vzhledem k tomu, že plemeno dvakrát prošlo záchranou z malého počtu jedinců, je jeho genetická základna užší, o to důležitější je zodpovědný chov. Odpovědný chovatel vybírá zdravé, testované rodiče. Při dobré péči se field španěl dožívá zhruba 12 až 15 let.

Field španěl je ideální pro myslivce a aktivní lidi žijící na venkově, kteří mu dopřejí dostatek pohybu a nejlépe loveckou práci a ocení učenlivého, přítulného a nekonfliktního psa, který se hodí i k dětem a k jiným psům. Díky ochotné povaze ho zvládne i méně zkušený majitel, pokud nepodcení pohyb a bude ohleduplný k jeho citlivosti. Naopak se podle standardu nehodí do města ani do bytu bez dostatečného vyžití a není vhodný pro často nepřítomné lidi, protože potřebuje úzký kontakt se svou rodinou. Předem je dobré počítat s pravidelným trimováním a s péčí o uši. Vzhledem k tomu, že jde o vzácné plemeno, je třeba počítat i s delším hledáním; vybírat je vhodné po zdravých, testovaných rodičích s průkazem původu.

Výcvik loveckých psů k nalezení živé zvěře a k přinášení postřelené zvěře má ve Velké Británii velmi dlouhou tradici a field španěl patří ke skupině slídivých španělů, dříve nazývaných land spaniels. Vznikl na sklonku 19. století křížením tehdejšího sussex španěla a kokršpaněla; zpočátku bylo dělení na fieldy a kokršpaněly velmi nepřesné a v jednom vrhu se mohli objevit psi různé velikosti i barvy. Jako samostatné plemeno byl uznán v roce 1892. Koncem 19. století se chov zaměřil jen na krásu, hlavně na lesklou černou barvu, a psi se stali příliš dlouhými a těžkými, až ztratili lovecké schopnosti, takže plemeni na počátku 20. století hrozil zánik. Po roce 1900 se nadšení chovatelé pokusili o rekonstrukci původního typu zpětným křížením se špringršpanělem staršího typu a sussex španělem a vrátili plemeno do přiměřených proporcí. Podruhé se ocitlo na pokraji vymizení v 50. letech. Po roce 1948 byl vypracován a přijat nový standard a od konce 80. let se field španěl opět objevuje na mezinárodních výstavách. FCI ho vede pod číslem 123.