Čau čau

Čau čau (chow chow) je starobylé čínské plemeno ze skupiny asijských špiců, známé v Číně už více než dva tisíce let, kde sloužilo jako hlídací a lovecký pes, tahoun i společník aristokracie. Je příbuzný špicům nordického typu a zároveň má v sobě něco z mastifa, čemuž odpovídá jeho kompaktní, mohutná stavba i lví vzhled s bohatou hřívou. Nezaměnitelným znakem je modročerný jazyk. Do Evropy se dostal až kolem roku 1800, protože Čína byla dlouho uzavřená okolnímu světu. Povahou je klidný, důstojný a mimořádně nezávislý; svým lidem je věrný, k cizím ovšem zdrženlivý.

Vzhled

Jde o aktivního psa krátké, kompaktní a uzavřené stavby těla, velmi dobře vyváženého, lvího vzhledu, s hrdým a důstojným držením a ocasem neseným nad hřbetem; vzdálenost od kohoutku k loktům odpovídá vzdálenosti od lokte k zemi. Standard výslovně žádá, aby byl pes vždy schopen volného pohybu a neměl přemíru osrstění, které by ho omezovalo nebo trápilo v horku. Lebka je plochá a široká, stop (přechod čela v čenichovou partii) nevyjádřený, čenich široký po celé délce, nosní houba velká a černá (u krémových, bílých, modrých a plavých psů může být světlejší nebo v barvě srsti). Charakteristický je modročerný jazyk i tmavé dásně a pysky, což je u tohoto plemene norma, nikoli zdravotní problém. Oči jsou tmavé a oválné, uši malé, tlusté, vzpřímené a nakloněné dopředu. Zadní končetiny jsou málo zaúhlené, takže pes chodí typickou krátkou, ztuhlou chůzí. Srst se chová ve dvou varietách: dlouhá je bohatá, hustá, rovná a odstávající, s hrubou krycí srstí a jemnou hustou podsadou, s výraznou hřívou kolem krku a kalhotkami na stehnech, kdežto krátká je hustá, rovná a plyšová, nepřiléhavá. Zbarvení je vždy jednobarevné: černé, červené, modré, plavé, krémové nebo bílé, se světlejšími odstíny na spodní straně. Psi měří v kohoutku 48 až 56 cm, feny 46 až 51 cm, hmotnost se pohybuje zhruba mezi 20 a 32 kg.

Vlastnosti a využití

Podle standardu jde o hlídacího a společenského psa a přesně tak se plemeno projevuje: je klidné, ostražité a spolehlivě střeží svůj domov, aniž by bylo hlučné nebo bezdůvodně útočné. V Číně sloužil čau čau po staletí k hlídání, lovu i tahu a jeho hustá srst s volnou kůží ho chránila při střetu s protivníkem. Dnes je z něj hlavně důstojný domácí společník. Na pohyb je poměrně nenáročný, potřebuje ale pravidelné procházky; kvůli husté srsti a kratšímu čenichu se v horku nesmí přetěžovat. Nehodí se pro náročné psí sporty, protože je nezávislý, sebejistý a nemá potřebu stále někomu vyhovět.

Podobná plemena

Toto plemeno patří mezi asijské špice a bývá zaměňováno s eurasierem, který z něj mimo jiné vzešel; eurasier je ovšem lehčí, pohyblivější, povahově měkčí a připouští i vícebarevné zbarvení. Plyšovým vzhledem a stočeným ocasem připomíná i pomsky nebo jiné špice, ty jsou ale menší a jinak stavěné. Kvůli mohutné hlavě a hřívě si ho lidé pletou i s malým medvědem, což mu vyneslo jednu z čínských přezdívek. Právě kombinace lvího vzhledu, ztuhlé chůze a modročerného jazyka je pro čau čaua nezaměnitelná.

Výživa a krmení

Vhodné je kvalitní krmivo pro střední až velká plemena, přizpůsobené věku a spíše nižší aktivitě psa. Vzhledem ke klidné povaze má čau čau sklon k nadváze, proto je dobré hlídat porce i kondici a psa pravidelně vážit; nadbytečná kila zatěžují jeho klouby i dýchání. U štěňat je důležitý řízený růst, aby se nepřetěžovaly vyvíjející se klouby. Kloubům může prospět doplněk s glukosaminem a chondroitinem a srsti mastné kyseliny omega 3 a omega 6. Někteří jedinci mívají citlivější kůži a sklon k alergiím, takže se u nich vyplatí sledovat, zda jim strava svědčí.

Povahou je podle standardu klidný, nezávislý a věrný pes, dobrý strážce, ale poněkud rezervovaný. Ke své rodině je oddaný a spolehlivý, city ovšem dává najevo spíš důstojně než bouřlivě, takže z něj není mazlivý pes, který by se dožadoval neustálé pozornosti. Bývá popisován jako pes s kočičí povahou: čistotný, samostatný a hrdý, s vlastní hlavou. K cizím lidem je zdrženlivý až nedůvěřivý a k jiným psům, obzvlášť stejného pohlaví, může být dominantní. Netoleruje hrubé zacházení ani obtěžování, což je namístě zohlednit u malých dětí. Málo štěká a zasáhne, až když je to potřeba.

Hlavní náročností čau čaua je péče o srst a línání. Hustou dvojitou srst je potřeba kartáčovat několikrát týdně, u dlouhosrsté variety v podstatě obden; v období línání, kdy pes shazuje obrovské množství podsady, i denně. Zvláštní pozornost si žádají kožní záhyby a oči, u kterých se kvůli volné kůži často objevují vady víček. Umělé zkracování srsti, které mění přirozený vzhled, je ve výstavním kruhu penalizováno. Na pohyb je nenáročný, stačí mu pravidelné procházky. Zásadní je ovšem opatrnost v horku: kvůli husté srsti a kratšímu čenichu hrozí přehřátí, takže v parnu se nesmí přetěžovat.

Výchova čau čaua patří do rukou trpělivého a zkušenějšího člověka, protože jde o mimořádně nezávislého a hrdého psa, který nemá potřebu za každou cenu vyhovět; naučí se, co uzná za vhodné, a rychlou, radostnou poslušnost od něj čekat nelze. Nejlépe funguje klidný, laskavý a hlavně důsledný přístup s pozitivní motivací a s respektem k jeho povaze; tvrdost, křik ani nátlak u něj nemají místo a jen naruší vzájemný vztah. Naprosto zásadní je od útlého věku důkladná socializace kvůli jeho rezervovanosti k cizím a možné dominanci k jiným psům. Náročné sporty ho většinou nezajímají, ocení spíš klidnou společnost a pravidelný režim.

Toto plemeno nese několik rizik daných jeho stavbou. Velmi častá jsou onemocnění očních víček, hlavně entropium (vchlípení víčka), které bývá u čau čauů potřeba řešit chirurgicky, a glaukom (zelený zákal). Objevuje se dysplazie kyčelního i loketního kloubu (vývojová vada kloubu) a luxace čéšky (vykloubení kolenní čéšky). Kvůli kratšímu čenichu může docházet k dýchacím potížím a špatnému snášení horka a časté jsou i kožní problémy a alergie a snížená činnost štítné žlázy (hypotyreóza). Odpovědný chovatel vybírá zdravé, testované rodiče, hlavně s vyšetřením očí a kloubů. Průměrně se čau čau dožívá zhruba 9 až 12 let.

Čau čau je vhodný pro klidné, trpělivé a zkušenější majitele, kteří ocení důstojného, samostatného a nenápadného společníka a spolehlivého hlídače a nevadí jim jeho hrdá, kočičí povaha ani náročná péče o srst. Sedne lidem, kteří nehledají věčně nadšeného mazlíka, ale psa s vlastní osobností. Naopak se nehodí pro začátečníky, pro milovníky psích sportů a bouřlivého mazlení ani do domácnosti s malými dětmi, které si ještě neuvědomují, že pes potřebuje svůj klid. Předem je dobré počítat s obrovským línáním, s rezervovaností k cizím, s nutností důsledné socializace a hlavně s tím, že plemeno špatně snáší horko a je náchylné k očním potížím. Vybírat je vhodné po zdravých, testovaných rodičích s průkazem původu.

Předkové čau čaua pocházejí z Číny, kde se chovali jako hlídací a lovečtí psi a kde je plemeno známé už více než dva tisíce let; je příbuzné špicům nordického typu a zároveň nese znaky mastifa. Traduje se, že podobní psi sloužili i v tibetských klášterech k hlídání stád. V Číně byl čau čau ceněným společníkem císařů a aristokracie, ale bohužel také zdrojem masa a kožešiny, na což upomíná jedna z teorií o jeho jméně; podle jiné pochází název z obchodního žargonu, kde chow označovalo drobné zboží nebo jídlo. Protože Čína byla dlouho uzavřená okolnímu světu, objevuje se plemeno v Evropě až kolem roku 1800; první psi se do Anglie dostali v roce 1780 a byli umístěni v zoologické zahradě. Klub milovníků plemene vznikl ve Velké Británii v roce 1895 a čau čau si rychle získal popularitu jako exotické plemeno, mimo jiné u britského dvora. Mezinárodní kynologická federace ho vede pod číslem 205.