Burgoský ohař

Burgoský ohař (španělsky perdiguero de Burgos) je statný španělský ohař typu braky z Kastilie, konkrétně z provincie Burgos, doložený už od 16. století. Mezi jeho předky se řadí starobylí španělští lovečtí psi, hlavně pachón navarro a sabueso español, a sám se podle některých teorií podílel na vzniku řady evropských ohařů. Odjakživa slouží k lovu: cení se na něm odolnost, klid, jistota při hledání, spolehlivé vystavování a bezvadné přinášení. Doma je z něj mírný, laskavý a poslušný pes, který je zároveň velmi citlivý. Ve Španělsku je stále ceněný, mimo zemi původu se s ním ale setkáte jen zřídka.

Vzhled

Jde o statného, silně stavěného krátkosrstého ohaře přiměřené velikosti, krátce obdélníkového rámce, s výrazným rozdílem mezi psy a fenami. Hlava je velká a mohutná, s prostornou mozkovnou a silnou čenichovou partií; shora připomíná protáhlý lichoběžník, který se pozvolna zužuje k nosu, aniž by byl špičatý. Stop (přechod čela v čenichovou partii) je jen málo výrazný, nosní hřbet široký, z profilu rovný nebo mírně se svažující. Nos je velký, široký a tmavě játrově hnědý. Oči jsou spíše menší, mandlové, jantarové barvy, s klidným výrazem. Nápadné jsou uši: dlouhé, trojúhelníkové a svěšené podél lící. Krk je svalnatý s náznakem laloku, hrudník hluboký a široký, hřbet rovný, ocas silný, tradičně kupírovaný zhruba v polovině délky. Srst je krátká, hustá a hladká. Zbarvení je hnědobílé, v kombinaci játrově hnědé a bílé, obvykle s výrazným kropením či skvrnami na těle i hlavě. Psi měří v kohoutku 62 až 67 cm, feny 59 až 64 cm, hmotnost bývá mezi 25 a 30 kg.

Vlastnosti a využití

Především jde o vynikajícího a všestranného loveckého psa. Cení se na něm odolnost, protože mu nevadí žádný terén a hodí se ke všem způsobům lovu, a hlavně mimořádně jemný čich. Jeho lovecký styl vychází z klidné povahy: hledá jistě a metodicky, spolehlivě vystavuje a bezvadně přináší. Používá se hlavně na drobnou zvěř, srstnatou i pernatou, výborně ale zvládá i dohledávku poraněné vysoké zvěře, tedy práci barváře. Kromě myslivosti je z něj příjemný společník pro aktivní lidi, který se rád vydá na túru i k vodě. Potřebuje ovšem hodně pohybu; bez dostatečného vyžití strádá.

Podobná plemena

Toto plemeno patří mezi kontinentální ohaře typu braky a nejblíž má ke svým španělským příbuzným, jako je pachón navarro, který je ale menší a má typicky rozdvojený nos. Velikostí, hnědobílým zbarvením a stavbou nejvíc připomíná německého krátkosrstého ohaře, od kterého ho odliší mohutnější hlava, delší svěšené uši a klidnější, méně horlivý styl práce. Podobný je i portugalský ohař, který je ovšem menší. Právě kombinace statné postavy, velké lichoběžníkové hlavy s dlouhýma ušima a hnědobílé kropenaté srsti je pro burgoského ohaře typická.

Výživa a krmení

Jako aktivní lovecké plemeno potřebuje kvalitní, výživnou stravu pro aktivní psy, přizpůsobenou věku a pracovní zátěži, která je v lovecké sezoně vysoká. Množství je třeba přizpůsobovat skutečné aktivitě a hlídat kondici, aby si pracovní pes udržel štíhlou, vypracovanou linii. U štěňat v růstu je vhodné nepřetěžovat vyvíjející se klouby a nepřekrmovat. Jako u větších psů s hlubokým hrudníkem je rozumné rozdělit denní dávku do dvou porcí a dopřát psovi klid před náročným pohybem i po něm, aby se snížilo riziko torze žaludku (nebezpečného nafouknutí a přetočení žaludku).

Povahou je vyrovnaný, klidný a usedlý pes mírné a laskavé nátury, milý a ušlechtilý. Ke svým lidem je oddaný a přítulný a rád se nechá hladit; k dětem se chová laskavě a s jinými psy i lidmi vychází dobře, takže z něj není hlídač. Je otužilý, pracovitý a vytrvalý, vrozeně poslušný a inteligentní, což z něj dělá vděčného partnera. Zásadní je ale vědět, že jde o psa velmi citlivého, který špatně snáší tvrdost a hrubé zacházení. Při lovu se z klidného domácího mazlíčka stává trpělivý a soustředěný pracant. Špatně nese dlouhou samotu a chce být se svou rodinou.

O krátkou, hustou srst burgoského ohaře je péče minimální, stačí ji jednou týdně přejet kartáčem. Pravidelnou pozornost si žádají dlouhé svěšené uši, ve kterých se snadno drží vlhkost a nečistoty, takže je potřeba je kontrolovat a čistit, aby nedocházelo k zánětům. Hlavní nároky plemene ovšem míří k pohybu: je to vytrvalý pracovní ohař, který potřebuje hodně pohybu, dlouhé vycházky a nejlépe skutečnou loveckou práci nebo psí sporty, jinak se nudí a strádá. Kvůli loveckému pudu je na vycházkách jistější pod kontrolou. Do bytu se plemeno hodí jen výjimečně, lépe mu je u domu se zahradou.

Výcvik burgoského ohaře nečiní zvláštní potíže, protože jde o inteligentního a vrozeně poslušného psa, který rád spolupracuje a učí se ochotně. Naprosto zásadní je ovšem přístup: je to velmi citlivý pes, u kterého se v žádném případě nesmí používat donucovací, parforsní metody ani tvrdost. Nejlépe funguje klidné, laskavé a hlavně důsledné vedení s pozitivní motivací. Vyplatí se socializace a práce na přivolání kvůli loveckému pudu. Aby byl pes spokojený, potřebuje kromě výcviku hlavně dostatek pohybu a smysluplnou práci, ať už lovu, dohledávku, nebo psí sporty.

Celkově jde o odolné a otužilé plemeno vyšlechtěné k tvrdé práci. Jako u větších aktivních psů se může objevit dysplazie kyčelního nebo loketního kloubu (vývojová vada kloubu) a kvůli hlubokému hrudníku hrozí torze žaludku (nebezpečné nafouknutí a přetočení žaludku). Dlouhé svěšené uši ho predisponují k zánětům zvukovodu a u volnějších víček se mohou objevit oční vady. Odpovědný chovatel vybírá zdravé rodiče. Při dobré péči se burgoský ohař dožívá zhruba 12 až 14 let.

Burgoský ohař je ideální hlavně pro myslivce a aktivní lidi se zázemím pro velkého psa, kteří mu dají dostatek pohybu a nejlépe skutečnou loveckou práci a ocení klidného, spolehlivého a laskavého psa, který se doma hodí i k dětem a k jiným psům. Díky vyrovnané a poslušné povaze ho při dostatku pohybu zvládne i méně zkušený majitel, pokud bude k jeho citlivosti ohleduplný. Naopak se nehodí pro pohodlné nebo často nepřítomné lidi ani do bytu bez dostatečného vyžití. Předem je dobré počítat s jeho velkou potřebou pohybu, s citlivostí na tvrdé zacházení a s péčí o dlouhé uši. Vzhledem k tomu, že se mimo Španělsko chová jen zřídka, je třeba počítat i s obtížným sháněním; vybírat je vhodné po zdravých rodičích s průkazem původu.

Burgoský ohař pochází ze španělské Kastilie, hlavně z provincie Burgos, a jeho historie sahá do 16. století. O jeho počátcích se mnoho neví; mezi předky se řadí starobylí španělští lovečtí psi, zejména pachón navarro a sabueso español. Podle některých teorií se sám významně podílel na vývoji řady evropských ohařů. Odjakživa sloužil místním lovcům k lovu drobné zvěře, hlavně koroptví, odkud pochází i jeho španělské jméno (perdiz znamená koroptev), ale i k lovu větší zvěře. Postupem času obliba plemene klesala a počátkem 20. století mu hrozilo vyhynutí; naštěstí se ho podařilo zachránit a chovatelé zaměřili selekci na štíhlejší a hbitější, lovecky výkonné psy. Dnes je ve Španělsku znovu ceněným loveckým psem, mimo zemi původu ale zůstává vzácný. Mezinárodní kynologická federace ho vede pod číslem 90.