Basenji

Basenji je starobylé africké primitivní plemeno pocházející ze střední Afriky, hlavně z oblasti Konga, kde ho domorodci po tisíce let využívali k lovu. Patří k nejpůvodnějším dodnes žijícím psům a proslavil se hlavně tím, že neštěká: místo toho vydává zvláštní zvuky připomínající jódlování, kňučení nebo smích. Povahou je nezávislý, chytrý a hrdý pes s kočičími způsoby, který je k rodině oddaný, ale k cizím zdrženlivý. Jméno basenji znamená v jazyce obyvatel Konga zhruba lesní bytost. Mimo Afriku zůstává poměrně vzácný.

Vzhled

Jde o malého až středně velkého, lehce stavěného psa s jemnou kostrou a aristokratickým, elegantním vzhledem; v poměru k délce těla je poměrně vysokonohý a působí ladně, gazelí lehkostí. Nezaměnitelná je vráskitá hlava, obzvlášť u štěňat a při zvýšené pozornosti, se vztyčenýma, špičatýma ušima nesenýma na hrdě klenutém krku. Oči jsou mandlové, hrudník hluboký, hřbet krátký a bedra výrazná. Charakteristický je vysoko nasazený ocas, pevně stočený nad hřbetem do jednoduchého nebo dvojitého kroužku přiléhajícího ke stehnu. Srst je krátká, hladká, hustá a velmi jemná, kůže velmi měkká a vláčná. Zbarvení je černobílé, červenobílé, tříbarevné (černá, pálení a bílá) nebo žíhané, vždy s bílými znaky na tlapkách, hrudi a špičce ocasu. Ideální výška je u psů 43 cm a u fen 40 cm, hmotnost u psů zhruba 11 kg a u fen 9,5 kg.

Vlastnosti a využití

V jádru je to lovecký pes. V Africe se dodnes používá k lovu drobné zvěře, kterou vyhání a stopuje, a má k tomu bystrý zrak, čich i silný lovecký pud, který si udržel dodnes. Nejznámější zvláštností plemene je jeho hlas: basenji neštěká, zato má bohatý rejstřík zvuků od jódlování přes vytí a kňučení až po zvuky připomínající smích, takže se o něm říká, že mluví. Je energický, hravý a nesmírně zvědavý, ale také samostatný a svéhlavý. V Evropě a USA se z něj stal hlavně společenský a výstavní pes, který ovšem potřebuje hodně pohybu a duševního zaměstnání, jinak si vlastní zábavu najde sám, obvykle nevítanou.

Podobná plemena

Patří mezi primitivní plemena a bývá řazen k africkým páriím (šenzi psům), ze kterých vzešel. Podobně vzpřímené uši a stočený ocas mají špicové, s nimi ale basenji příbuzný není. V Anglii byl kdysi mylně řazen mezi teriéry a dodnes se mu někdy říká konžský teriér, přestože teriér není a nepracuje pod zemí. Připomínat může i další štíhlá primitivní plemena, jako je faraonský pes nebo ibizský podenco, ti jsou ale výrazně vyšší a jiného rázu. Od většiny psů basenjiho spolehlivě odliší tři věci: neštěká, má vráskité čelo a pevně stočený ocas.

Výživa a krmení

Zvláštní nároky na krmivo basenji nemá, vhodné je kvalitní krmivo pro malá aktivní plemena s dostatkem kvalitních živočišných bílkovin, přizpůsobené jeho věku a aktivitě. Denní dávku, u dospělého psa zhruba 150 až 200 gramů, je dobré rozdělit do dvou porcí. Vzhledem k malému vzrůstu snadno přibírá, proto je potřeba hlídat porce i kondici a nepřekrmovat ho. Pokud pes trpí Fanconiho syndromem (dědičným onemocněním ledvin), řídí se jeho strava i další péče doporučením veterináře.

Povahou je basenji nezávislý, samostatný a hrdý pes s výraznou osobností a kočičími způsoby: je čistotný, sám se olizuje a upravuje, nesnáší déšť a chlad, zato miluje teplo a sluníčko. Ke své rodině je oddaný a přítulný, k cizím se ale chová zdrženlivě a odtažitě. Je velmi chytrý, zvědavý a energický, zároveň svéhlavý a paličatý, takže dělá věci po svém. Agresivní bývá jen zřídka a nikdy bezdůvodně; přestože neštěká, je pozorný a dění kolem spolehlivě ohlásí po svém. Zajímavostí je, že feny hárají zpravidla jen jednou ročně, na podzim, což je pozůstatek jeho původního afrického rytmu.

O krátkou, jemnou srst je péče minimální: basenji se stará sám jako kočka, prakticky nepáchne, málo líná a stačí ho občas přejet. Koupat ho je potřeba jen výjimečně, vodu ostatně nesnáší. Zásadní je ovšem ochrana před chladem: kvůli krátké, na africké slunce stavěné srsti se nehodí k pobytu venku a v zimě a dešti ocení obleček a teplé místo. Pohybu potřebuje hodně a k tomu i duševní zaměstnání; bez něj se nudí a bývá ničivý. Vzhledem k silnému loveckému pudu a zálibě v útěcích (umí i šplhat) je nutné dobře zabezpečené, vysoké oplocení a na volno se dá pustit jen tam, kde nehrozí, že vyrazí za zvěří.

Výchova basenjiho je výzva a chce hodně trpělivosti. Patří totiž k nejhůře cvičitelným plemenům vůbec: je sice velmi chytrý, ale nezávislý a svéhlavý a povely plní jen tehdy, když sám uzná za vhodné, takže od něj nelze čekat bezpodmínečnou poslušnost. Nejlépe funguje krátký, pestrý a hravý výcvik s pozitivní motivací; tvrdost a nuda ho spolehlivě odradí. Zásadní je včasná socializace a hlavně realistická očekávání. Nejobtížnější bývá přivolání, protože jakmile basenji zavětří nebo spatří kořist, lovecký pud přehluší většinu povelů. Právě kvůli náročné povaze se pro úplné začátečníky hodí jen omezeně.

Celkově jde o poměrně zdravé a dlouhověké plemeno. Hlavním strašákem je Fanconiho syndrom, dědičné onemocnění ledvinových kanálků, které může vyústit v selhání ledvin; naštěstí na něj existuje test a zodpovědní chovatelé testují rodiče. Méně často se objevují oční vada progresivní atrofie sítnice (postupné slepnutí), deficit pyruvátkinázy (dědičná chudokrevnost), cystinurie (tvorba močových kamenů), imunoproliferativní enteropatie (chronické zažívací potíže) nebo poruchy štítné žlázy. Kvůli krátké srsti je také citlivý na chlad. Při dobré péči se basenji dožívá zhruba 12 až 16 let.

Basenji je ideální pro aktivní a trpělivé lidi, kteří ocení svébytnou, tak trochu kočičí osobnost a nevadí jim, že pes nebude poslouchat na slovo. Sedne majitelům, kteří mu dokážou dát dost pohybu, duševního zaměstnání a blízkého kontaktu a zajistí mu dobře zabezpečené prostředí bez možnosti útěku. Díky čistotnosti, minimální péči o srst a tomu, že neštěká, může být příjemným psem i do bytu, pokud má dost vyžití. Naopak se hodí jen omezeně pro úplné začátečníky, pro pohodlné lidi a do domácností s drobnými zvířaty, na která má silný lovecký pud. Počítat je třeba i s jeho citlivostí na chlad a se sklonem k útěkům. Vybírat je vhodné štěně po rodičích testovaných na Fanconiho syndrom.

Plemeno patří k nejstarším na světě; psi nápadně podobní basenjimu jsou vyobrazeni na staroegyptských památkách starých tisíce let a byli prý ceněným darem faraonům. Vyvinul se ze šenzi psů, polodivokých psů, kteří po tisíce let žili s africkými kmeny, mimo jiné s Pygmeji v Kongu, lovili s nimi a starali se z velké části sami o sebe. Do Evropy se první jedinci dostali koncem 19. století, cílené šlechtění podle jednotného standardu ale začalo až ve 30. letech 20. století. V Anglii byl basenji oficiálně uznán v roce 1954 a Mezinárodní kynologická federace ho uznala v roce 1964; patronát nad plemenem převzala Velká Británie. Zatímco v Africe dodnes slouží jako lovecký pes, jinde ve světě se z něj stal svébytný společník.