Anglický kokršpaněl

Anglický kokršpaněl patří k nejstarším a nejoblíbenějším loveckým slídičům. Ve Velké Británii ho po staletí šlechtili k vyhánění pernaté zvěře z hustého porostu a k jejímu přinášení; svůj název získal podle sluky lesní (anglicky woodcock), na kterou se specializoval. Je to veselý, přítulný a nesmírně společenský pes s pověstně vrtícím ocasem, chytrý a ochotný spolupracovat, který se stejně dobře osvědčí v poli jako v roli rodinného společníka.

Vzhled

Jde o kompaktního, harmonicky stavěného psa středního rámce. Tělo je pevné a dobře osvalené, hrudník hluboký, hřbet krátký a pevný; délka od kohoutku ke kořeni ocasu zhruba odpovídá kohoutkové výšce. Hlava má jemně modelovanou, ani příliš jemnou, ani příliš hrubou mozkovnu a zřetelný stop (přechod čela v čenichovou partii). Nápadné jsou dlouhé, nízko nasazené uši pokryté hedvábnou srstí, které přiléhají k hlavě a sahají až k nosu. Oči jsou tmavě hnědé, s typicky měkkým, laskavým výrazem. Srst je střední délky, hedvábná, rovná nebo mírně zvlněná, s třásněmi (peřím) na končetinách, hrudi a břiše. Zbarvení je velmi pestré: jednobarevné (černé, různé odstíny červené i hnědé neboli játrové) i vícebarevné, kdy se bílá kombinuje s černou, hnědou nebo červenou v podobě strakatosti či jemného prokvetení (roan), často s pálením. Psi měří v kohoutku přibližně 39–41 cm, feny 38–39 cm, hmotnost se pohybuje kolem 12,5–14,5 kg.

Vlastnosti a využití

Kokršpaněl je typický slídič: v poli vyhání zvěř z hustého porostu, bez zábran proniká i do neprostupného houští a ulovenou zvěř aportuje, přičemž má rád vodu a ochotně přináší i z ní. Charakteristické je pro něj neúnavné vrtění ocasem, které při práci na stopě ještě zesílí. Dnes se rozlišují dvě linie: pracovní (working cocker), lehčí a hbitější, a výstavní, která je robustnější a má bohatší srst. I když se většina chovu dnes zaměřuje spíš na exteriér a společenský chov, lovecké vlohy zůstávají silné a plemeno se stále využívá při honech na drobnou zvěř.

Podobná plemena

Nejčastěji bývá zaměňován s americkým kokršpanělem, který z něj vznikl; americký kokr je menší, má výrazněji klenutou, kulatější hlavu, kratší hřbet a nápadně delší a bohatší srst sahající téměř k zemi, kdežto anglický kokr je větší, s delší tlamou a praktičtěji upravenou srstí. Od anglického špringršpaněla se liší menším a kompaktnějším tělem – špringr je vyšší, delší a mohutnější. S dalšími slídiči, jako je field španěl nebo welšský špringršpaněl, sdílí základní typ, liší se ale velikostí, zbarvením a stavbou.

Výživa a krmení

Kokršpaněl je pověstný jedlík se sklonem k nadváze, obzvlášť když nemá dost pohybu, takže je důležité hlídat porce i pamlsky a nepřekrmovat ho. U pracovně vytížených psů v lovecké sezoně naopak energetická potřeba stoupá a krmivo tomu musí odpovídat. Vhodné je kvalitní krmivo pro středně velká plemena; u jedinců s dědičným onemocněním ledvin (familiární nefropatie) je namístě dietní úprava po konzultaci s veterinářem. Kvůli dlouhým, svěšeným uším se vyplatí volit misku, do které si je pes nenamáčí, nebo mu uši při krmení přichytit.

Veselý, přítulný a vyrovnaný – tak se dá kokršpaněl vystihnout nejlépe. Je silně vázaný na svou rodinu, touží být v její blízkosti a špatně snáší dlouhou samotu, při které může trpět odloučením a začít zlobit. K lidem i jiným psům je přátelský a bezkonfliktní, k cizím většinou otevřený, takže z něj není hlídač. Je chytrý, vnímavý a citlivý na náladu i tón hlasu, což z něj dělá příjemného společníka, zároveň to ale znamená, že tvrdé zacházení snáší špatně. Překypuje životem a energií, přesto není hyperaktivní; po vydatném vyžití se rád v klidu uvelebí u svého člověka.

Hedvábná srst střední délky s třásněmi vyžaduje pravidelnou péči. Doporučuje se česat několikrát týdně, aby se netvořily uzly a plsť, a podle potřeby srst přistřihovat; línání je celoroční a mírné. Největší pozornost si žádají dlouhé svěšené uši, ve kterých se snadno drží vlhkost a nečistoty a které jsou náchylné k zánětům – je třeba je pravidelně kontrolovat a čistit, obzvlášť po koupání nebo plavání. Pohybově jde o středně náročné plemeno; stačí mu zhruba hodina až hodina a půl pohybu denně, ideálně v kombinaci s čichovou prací a aportováním. Protože miluje vodu, vyplatí se hlídat ho u řek a rybníků.

Výcvik je s kokršpanělem většinou radost. Je chytrý, ochotný a touží se zavděčit, takže se učí rychle a hodí se i pro méně zkušené majitele. Nejlépe reaguje na pozitivní motivaci, pochvalu a pamlsky; protože je citlivý, tvrdost a křik jsou kontraproduktivní a mohou z něj udělat ustrašeného psa. Zásadní je včasná socializace a základní poslušnost už od štěněčího věku. Osvědčuje se zaměstnat jeho lovecké vlohy – aportování, hledání a čichová práce ho baví a dávají mu potřebné duševní zaměstnání. U pracovních linií je vhodné počítat s vyšší potřebou aktivity a smysluplné práce.

Celkově jde o odolné a zdravé plemeno, u kterého se ale vyskytuje několik dědičných onemocnění, na něž by odpovědný chovatel měl testovat. Patří k nim progresivní retinální atrofie (dědičné odumírání sítnice vedoucí ke slepotě) a familiární nefropatie (dědičné selhávání ledvin u mladých psů); na obě existuje DNA test. Popisuje se také neuropatie s pozdním nástupem (dědičná porucha projevující se slabostí končetin u starších psů) a dysplazie kyčelního kloubu (vývojová vada kloubu vedoucí k bolestem a artróze). Nejčastějším praktickým problémem jsou záněty zvukovodu způsobené dlouhýma svěšenýma ušima. Sklon k nadváze zdraví dále zhoršuje, proto je namístě hlídat kondici. Při dobré péči se plemeno dožívá zhruba 12–15 let.

Anglický kokršpaněl je vděčný a přizpůsobivý pes, který se hodí do širokého okruhu domácností – od aktivních rodin s dětmi po jednotlivce, a při dostatku pohybu zvládne i život v bytě. Sedne lidem, kteří mu dokážou dát blízkost a společnost, věnovat se pravidelné péči o srst a uši a poskytnout mu zhruba hodinu až dvě pohybu denně. Díky vstřícné povaze je vhodný i pro začátečníky. Naopak se nehodí tam, kde by zůstával dlouhé hodiny sám, protože samotu snáší špatně, ani k lidem, kteří nechtějí řešit náročnější údržbu srsti. Před pořízením je dobré počítat s jeho sklonem k nadváze, s náchylností uší k zánětům a s dědičnými chorobami – proto se vyplatí vybírat štěně od chovatele, který rodiče testuje na oči a ledviny.

Španělé, předci dnešních kokršpanělů, se v Anglii připomínají už od 14. století a jejich jméno napovídá, že původně přišli ze Španělska. Zpočátku se všichni slídiči označovali jednoduše jako „španělé" a teprve podle velikosti a způsobu práce se z nich vydělovaly jednotlivé typy: menší psi se uplatnili při vyhánění sluk z hustého porostu, odkud pochází i název „cocker" (podle anglického woodcock, tedy sluka). Jako samostatné plemeno odlišené od polních a špringršpanělů byl kokršpaněl uznán krátce po vzniku anglického Kennel Clubu roku 1873 a první samostatný standard vyšel v roce 1902. Ve 20. století se v USA vyšlechtila menší varianta s bohatší srstí a od roku 1946 se americký a anglický kokršpaněl vedou jako dvě samostatná plemena. Do Čech se první kokršpaněl, fena Baronesa, dostal v roce 1913; průkopnicí zdejšího chovu byla Milena Štěrbová, autorka první české knihy o plemeni z roku 1931.