Americká akita

Americká akita je velké, mohutné a silně stavěné plemeno špicovitého typu s medvědovitou hlavou. Vzešla ze společných předků s japonskou akitou, po druhé světové válce se ale v USA vyvinula do většího a robustnějšího typu s širší škálou barev. Je to důstojný, oddaný a ostražitý pes, který se pro svou samostatnou povahu hodí spíš pro zkušené majitele.

Vzhled plemene

Velký, mohutně stavěný pes s těžkou kostrou a výraznou tělesnou hmotou. Charakteristická je široká hlava tvořící tupý trojúhelník, s hlubokým čenichem, poměrně malýma očima a vztyčenýma ušima nesenýma dopředu. Ocas je silný, vysoko nasazený a stočený přes hřbet. Srst je dvojitá: hrubá, rovná krycí srst mírně odstává od těla a podsada je hustá a měkčí. Přípustné jsou všechny barvy, včetně červené, plavé, bílé, žíhané i strakaté (pinto), a to s černou maskou nebo bez ní. Právě široká paleta barev a povolená černá maska odlišují americkou akitu od japonské.

Vlastnosti a využití plemene

Americká akita je dnes především společenský a hlídací pes. Ze své podstaty je ostražitá, ochranářská a nebojácná, takže je z ní přirozený strážce rodiny i majetku. Je hrdá a nemá ráda samoúčelné úkoly, takže ji k práci zaujme spíš smysluplná činnost než mechanické opakování. Přes svou mohutnost je vytrvalá a při vhodné motivaci se uplatní i v psích sportech.

Podobná plemena

Nejbližším příbuzným je japonská akita (akita inu), se kterou měla do konce druhé světové války společný vývoj. Americká akita je oproti ní výrazně větší, těžší a mohutnější, má medvědovitější hlavu a připouští všechny barvy včetně černé masky a strakatého zbarvení. Japonská akita je naproti tomu lehčí a ušlechtilejší, s liščím výrazem, a povolené má jen zbarvení červené, bílé a žíhané, vždy s bělavým znakem urajiro a bez černé masky.

Výživa a krmení

Jako velké plemeno potřebuje americká akita kvalitní krmivo přizpůsobené velkým plemenům a hlídání porcí, protože nadváha zbytečně zatěžuje klouby. Vzhledem k riziku torze žaludku je vhodné rozdělit denní dávku do více porcí a po jídle psa nezatěžovat prudkým pohybem. Plemeno bývá náchylné ke kožním a potravinovým citlivostem, takže se vyplatí sledovat reakce na složení krmiva a při potížích volit krmivo s omezeným počtem surovin. U štěňat je důležité pozvolné tempo růstu, které šetří vyvíjející se klouby.

Důstojný, oddaný a odvážný pes. Ke své rodině je velmi připoutaný a pozorný, k cizím se ale chová zdrženlivě a ostražitě. Je samostatný, sebevědomý a umí být dominantní, zvlášť vůči jiným psům stejného pohlaví, se kterými nemusí vycházet. Má silný lovecký i ochranářský pud, díky kterému je z ní výborný hlídač. Není to vyložený štěkal, „mluví" ale řadou zvuků. Špatně snáší dlouhou samotu, protože je silně vázaná na svou rodinu.

Dvojitá srst americké akity vyžaduje pravidelné kartáčování, nejlépe několikrát týdně. Dvakrát ročně plemeno hodně líná, kdy je vhodné psa vyčesávat denně, aby se odstranila odumřelá podsada. Srst se nestříhá ani netrimuje. Kvůli husté srsti akita hůře snáší horko, takže v létě potřebuje stín, vodu a vyhnout se zátěži v největším vedru. Pohybově je středně náročná, potřebuje pravidelné procházky a zaměstnání, není to ale hyperaktivní pes.

Americká akita je inteligentní, ale samostatná a dominantní, takže její výcvik není snadný. Jednotvárné opakování ji rychle přestane bavit; funguje u ní klidné, sebejisté a důsledné vedení, ne tvrdé metody. Zásadní je včasná a důkladná socializace, která pomáhá zvládnout její ostražitost vůči cizím a sklon k nesnášenlivosti vůči jiným psům. Vzhledem k síle a hrdé povaze se nehodí pro začátečníky.

Americká akita je díky pečlivému chovu celkově robustní plemeno, přesto je predisponována k některým dědičným onemocněním. Patří k plemenům se zvýšeným sklonem k autoimunitním chorobám, tedy stavům, kdy imunitní systém napadá vlastní tkáně; sem patří například onemocnění kůže a mazových žláz, snížená funkce štítné žlázy (hypotyreóza) nebo tzv. VKH syndrom postihující oči a kůži. Objevuje se také dysplazie kyčelního kloubu (vadné utváření kyčle vedoucí k bolesti a kulhání) a oční vady, například progresivní retinální atrofie (postupná ztráta zraku). Jako velké, hluboce stavěné plemeno může být ohrožena torzí žaludku (GDV), akutním život ohrožujícím stavem. Akity bývají citlivější na některé léky, vakcíny a anestetika, což je vhodné probrat s veterinářem předem. Dožívá se přibližně 10 až 13 let. Před chovem se doporučuje vyšetření kyčlí, očí a štítné žlázy.

Americká akita patří do rukou zkušeného, klidného a sebejistého majitele, který rozumí samostatným a dominantním plemenům a získá si respekt psa bez tvrdosti. Ideální je domácnost s dostatkem prostoru a s časem na důslednou výchovu a každodenní kontakt, protože akita je silně vázaná na rodinu a nesnáší dlouhou samotu. Vzhledem k síle, ostražitosti a nesnášenlivosti k jiným psům se nehodí pro začátečníky ani do domácnosti s dalším dominantním psem stejného pohlaví. U malých dětí je kvůli velikosti a povaze vždy potřeba dohled.

Historie americké akity se do konce druhé světové války shoduje s historií japonské akity, obě plemena pocházejí z Japonska, z hor v oblasti Akita. Po válce si američtí vojáci přiváželi domů akity, hlavně mohutnější, medvědovitější jedince linie Dewa, kteří nesli i vliv většího a robustnějšího křížení. Zatímco v Japonsku se chovatelé snažili obnovit původní, ušlechtilý typ, v USA se plemeno vyvíjelo směrem k většímu, těžšímu a impozantnějšímu psovi. AKC uznala americkou akitu v roce 1972. FCI obě plemena oficiálně oddělila na přelomu let 1999 a 2000, americký typ nejdřív nazvala „velký japonský pes" a v roce 2006 ho přejmenovala na americkou akitu.