Aljašský malamut

Aljašský malamut je jedno z nejstarších severských tažných plemen, mohutný a silný pes vyšlechtěný k tahání těžkých nákladů v arktických podmínkách. Jméno nese podle kmene Mahlemutů, který ho choval na pobřeží Aljašky. Je přátelský a oddaný, zároveň ale samostatný a hrdý, takže se hodí spíš pro zkušené a aktivní majitele.

Vzhled plemene

Mohutně stavěný, silný pes s hlubokým hrudníkem a dobře osvaleným tělem. Hlava je široká, uši trojúhelníkové a vztyčené, výraz přátelský. Oči jsou mandlové a hnědé; modré oči se u čistokrevného malamuta nevyskytují, čímž se liší od husky. Ocas je bohatě osrstěný a nese se přes hřbet jako vlající chochol, tlapy jsou velké, „sněžnicového" typu. Srst je dvojitá: hrubá krycí srst chrání hustou, olejnatou a vlnitou podsadu. Typické jsou kresby v obličeji v podobě čepičky a masky; barvy sahají od světle šedé přes sobolí až po černou a červenou, vždy s bílou na spodině těla, přičemž jedinou přípustnou jednobarevnou variantou je celobílá.

Vlastnosti a využití plemene

Vyšlechtěn byl jako silový tažný pes pro přepravu těžkých nákladů, ne jako rychlý závodní pes. Vyniká silou a vytrvalostí, je stavěný pro vytrvalý, vyrovnaný a neúnavný pohyb. Historicky sloužil kmeni Mahlemutů nejen k tahání saní, ale i k nošení nákladu a lovu tuleňů a medvědů. Dnes se uplatní v psích spřeženích, při tažných sportech, turistice nebo skijöringu.

Podobná plemena

Nejčastěji bývá zaměňován se sibiřským husky, od kterého se ale liší stavbou i účelem: malamut je větší, těžší a mohutnější, vyšlechtěný pro sílu a tahání těžkých nákladů, kdežto husky je lehčí a stavěný pro rychlost. Spolehlivým rozlišovacím znakem jsou oči: malamut má vždy hnědé, zatímco husky mívá často modré. Liší se i nesení ocasu, který malamut nosí jako vlající chochol nad hřbetem.

Přátelský, oddaný a hrdý pes. Standard ho popisuje jako laskavého a přátelského a výslovně ne jako psa jednoho pána: pouto si vytváří k celé rodině. V mládí je hravý, v dospělosti působí důstojně. Je samostatný, sebevědomý a umí být tvrdohlavý. K lidem včetně cizích bývá otevřený, takže jako hlídací pes se nehodí. S jinými psy vychází dobře, ale jen pokud s nimi vyrostl a měl možnost si na ně zvyknout, proto je u něj velmi důležitá raná socializace. Je hlasitý, rád „mluví" a vyje, a patří k psům, kteří s oblibou kopou.

Hustá dvojitá srst vyžaduje pravidelné kartáčování, nejlépe několikrát týdně. Dvakrát ročně malamut hodně líná a srst se kromě úpravy tlapek nestříhá. Jako pes z chladného severu špatně snáší horko, takže v létě potřebuje stín, vodu a vyhnout se zátěži v největším vedru. Pohybově jde o velmi náročné plemeno, které potřebuje denně zhruba 1 až 2 hodiny vydatného pohybu a k tomu zaměstnání. Rád kope a je zdatný útěkář, proto je nutné bezpečné a dostatečně vysoké oplocení; kvůli loveckému pudu bývá na volno nespolehlivý.

Inteligentní, ale samostatný a tvrdohlavý pes, který byl vyšlechtěn k práci v týmu, ne k bezvýhradné poslušnosti. Potřebuje klidné, sebejisté a důsledné vedení a ranou socializaci, aby v dospělosti neprosazoval dominanci. Funguje u něj pozitivní motivace a pestrost, ne tvrdé metody ani jednotvárné drily. Zásadní je včasná socializace, hlavně kvůli soužití s jinými psy. Vzhledem k síle, energii a povaze se nehodí pro úplné začátečníky.

Mohutné a celkově odolné plemeno, u kterého se ale objevuje několik dědičných onemocnění. Mezi nejčastější patří dysplazie kyčelního kloubu (vadné utváření kyčle vedoucí k bolesti a kulhání), dědičný šedý zákal, snížená funkce štítné žlázy a denní slepota (světloplachost zhoršující vidění za jasného světla). Plemenně specifická je chondrodysplazie, tzv. malamutí nanismus (dědičná porucha růstu kostí projevující se zkrácenými a deformovanými končetinami). Vyskytuje se také dědičná polyneuropatie, neuromuskulární porucha vedoucí ke slabosti a poruchám koordinace. Plemeno bývá náchylné i k nedostatku zinku, který se projevuje na kůži. Jako hluboce stavěný pes může být ohrožen torzí žaludku (GDV). Před chovem se doporučují testy kyčlí, očí, chondrodysplazie a DNA test na polyneuropatii.

Malamut je pes pro zkušeného a aktivního majitele, který si chce užít silné severské plemeno a má pro něj podmínky. Než si ho pořídíte, zvažte tři věci: dokážete mu dát denně hodiny pohybu a smysluplné zaměstnání; máte zázemí s bezpečným, vysokým oplocením a počítáte s tím, že rád kope; a víte, že kvůli přátelské povaze není hlídačem a kvůli loveckému pudu a možné dominanci k jiným psům vyžaduje důslednou socializaci. Pozor i na to, že špatně snáší horko. Při výběru štěněte sázejte na chovatele s rodiči testovanými na kyčle, oči, chondrodysplazii a polyneuropatii.

Patří k nejstarším severským tažným plemenům. Jméno nese podle kmene Mahlemutů, který žil na pobřeží zálivu Kotzebue na severozápadě Aljašky a tyto psy choval k tahání těžkých saní, nošení nákladu a lovu tuleňů a medvědů; jeho psi přitom byli ceněni a dobře opatrováni. Geneticky jde o starobylé plemeno, které předchází vzniku moderních plemen v 19. století. S osídlováním Aljašky se domorodí psi kříželi s přivezenými, a když zájem o psí spřežení rostl, vznikla snaha o zachování čistého typu; od roku 1926 se plemeno chová cíleně. FCI ho uznala v roce 1963 a dnes je aljašský malamut státním psem Aljašky.