Akita inu

Akita inu (japonsky: 秋田犬, česky: akita-inu nebo akita-ken) je psí plemeno, které pochází z hor severního Japonska, kde se původně využívalo k lovu velké zvěře. V Japonsku je ceněné jako symbol zdraví, štěstí a dlouhého života a je respektované jako ochránce rodiny. Toto plemeno je pojmenováno podle prefektury Akita, z níž pochází. Akita inu tedy znamená „pes z Akity“. Akita inu je poměrně velký pes s klidnou a vyrovnanou, někdy ale agresivní povahou. Akity jsou inteligentní a učenlivé, jejich výchova si však žádá zkušeného chovatele.

Charakteristika plemene

Příslovečnou vlastností akity je věrnost. Své rodině je oddaná, jak dokládá řada příběhů, a je to statečný a inteligentní pes. K výcviku je vhodná, ale vyžaduje individuální přístup a nehodí se pro každého. Prodleva mezi povelem a jeho vykonáním u ní bývá delší než u jiných plemen, učí se ale ráda a naučené si dobře pamatuje. U psů (samců) se často objevuje dominance vůči jiným psům, což je zřejmě pozůstatek z dob, kdy se akity využívaly k psím zápasům. Dobrou socializací už ve štěněčím věku se dá toto chování výrazně zmírnit. Druhou výzvou je tvrdohlavost: s akitou, která si něco usmyslí, jen tak nepohnete. Řeší se důslednou výchovou, nikdy ne fyzickými tresty, ty totiž tvrdošíjnost jen utvrzují. Majitel by měl být se psem v úzkém kontaktu. Akity, které musí trávit většinu dne o samotě, strádají, protože jsou na svou rodinu silně fixované a chtějí být s ní.

Použití a uplatnění plemene

Akity se původně ve své domovině využívaly k lovu velké zvěře. V Japonsku ale velké zvířeny značně ubylo, tak se pro Akity hledalo nové uplatnění. Stali se z nich společníci samurajů a šlechtických rodů. Akity jako symbol věrnosti a statečnosti se zúčastňovaly mnoha obřadů a ceremoniálů. Koncem 19. a začátkem 20. století se těšily velké oblibě psí zápasy, kde Akity křížené s těžkými dogovitými psy často hrály hlavní roli. Po zákazu této činnosti opět zaujaly místo společníků. Dnes ve své vlasti slouží u policie i armády, stále častěji se uplatňují v canisterapii a to dokonce i v České republice. Rychle se učí a mají vynikající čich. V myslivosti se nyní již neuplatňují a byly nahrazeny evropskými loveckými plemeny. Jinak je to všestranné plemeno, vytrvalé a přizpůsobivé. Potřebuje však zkušeného člověka a důslednou výchovu.

Akita inu je klidný, věrný a důstojný pes. Standard jeho povahu popisuje jako vyrovnanou, oddanou a vnímavou. K rodině je hluboce připoutaný, k cizím lidem se chová zdrženlivě a ostražitě. Je samostatný, sebevědomý a umí být tvrdohlavý. Má silný lovecký pud a vůči jiným psům, zvlášť stejného pohlaví, může být dominantní až nesnášenlivý. Není to vyložený štěkal, „mluví" ale řadou různých zvuků a potřebuje být se svou rodinou, dlouhou samotu proto nese špatně.

Dvojitá srst akity vyžaduje pravidelné kartáčování, nejlépe několikrát týdně. Dvakrát ročně plemeno hodně líná, v této době je vhodné psa vyčesávat denně, aby se odstranila odumřelá podsada. Srst se nestříhá ani netrimuje. Kvůli husté srsti akita hůře snáší horko, takže jí lépe svědčí chladnější klima; v létě je potřeba dbát na stín, vodu a vyhýbat se zátěži v největším vedru. Pohybově je středně náročná, potřebuje pravidelné procházky a zaměstnání, ale není to hyperaktivní pes.

Akita inu je inteligentní a samostatně uvažující pes, který byl vyšlechtěn k práci bez neustálého vedení člověka, takže ne vždy poslechne na první pokyn. Jednotvárné opakování ji rychle přestane bavit, proto se vyplatí trénink krátký a pestrý. Funguje u ní klidné, sebejisté a důsledné vedení, ne tvrdé metody. Klíčová je včasná a důsledná socializace už od štěněte, která pomáhá zvládnout její ostražitost vůči cizím a sklon k dominanci vůči jiným psům. Vzhledem k samostatné a silné povaze je vhodná spíš pro zkušenější majitele.

Akita inu je celkově odolné plemeno, je ale predisponováno k některým dědičným onemocněním. Patří k plemenům se zvýšeným sklonem k autoimunitním chorobám, tedy stavům, kdy imunitní systém napadá vlastní tkáně. Sem patří například zánět štítné žlázy vedoucí ke snížené funkci (hypotyreóza), autoimunitní onemocnění kůže a mazových žláz nebo tzv. VKH syndrom, který postihuje oči a kůži a projevuje se mimo jiné ztrátou pigmentu kolem očí a nosu. Objevuje se také dysplazie kyčelního kloubu (vadné utváření kyčle vedoucí k bolesti a kulhání) a oční vady, například progresivní retinální atrofie (postupná ztráta zraku). Jako velké, hluboce stavěné plemeno může být ohrožena torzí žaludku (GDV), akutním život ohrožujícím stavem. Akity bývají citlivější na některé léky, vakcíny a anestetika, což je vhodné probrat s veterinářem předem.

Akita inu je pes pro toho, kdo má s výchovou zkušenosti a chce silně fixovaného společníka do těsného kontaktu, ne hlídače na zahradu. Před pořízením zvažte tři věci: zvládnete důslednou, nenásilnou výchovu samostatného psa; máte podmínky pro soužití, kde nebude dlouho sám; a počítáte s tím, že kvůli loveckému pudu a možné nesnášenlivosti k jiným psům bude venčení i soužití s dalšími zvířaty náročnější. Pokud ano, získáte mimořádně věrného psa na celý život.

Akita inu pochází z hornaté oblasti Akita v regionu Tóhoku na severu Japonska, podle které nese jméno („inu" znamená japonsky „pes"). Je to nejstarší z domácích japonských plemen a původně se využívalo k lovu zvěře v horách. Jde o plemeno špicovitého typu pocházející z hor severního Japonska. V některých obdobích se akita křížila s většími plemeny, čímž se zvětšila její velikost; plemeno několikrát čelilo úpadku a ve 20. století ho zachránilo cílené úsilí o obnovu původního typu. Světově proslulým se stal pes Hačikó, který v letech po smrti svého pána denně čekával na nádraží v Tokiu. Po druhé světové válce se plemeno rozdělilo na dvě linie: japonskou, vrácenou k původnímu typu, a americkou, která je větší a mohutnější. FCI obě plemena oficiálně oddělila v roce 2000.