Foxteriér drsnosrstý

Foxteriér drsnosrstý je britský lovecký teriér, jehož jméno vzniklo spojením slov liška a země. Angličtí lovci ho v 19. století brávali na parforsní hony ve vaku u sedla, a když liška před smečkou honičů zalezla do nory, poslali za ní právě foxteriéra, aby ji vykopal a vyhnal ven; krátký silný ocas přitom sloužil jako rukojeť, za kterou psa z nory vytáhli. Převažující bílá barva byla záměrem, aby si ho lovci v zápalu honu nespletli s liškou. Dnes je z něj hlavně veselý společník a výstavní hvězda, uvnitř ale zůstal pracovním lovcem se vším všudy.

Vzhled

Jde o aktivního a živého psa, který v malém formátu spojuje sílu a mocnou kostru, přitom nikdy nepůsobí těžkopádně ani hrubě. Musí být dokonale vyvážený, což platí hlavně pro poměr mozkovny a čenichové partie a pro to, že délka trupu a kohoutková výška jsou zhruba stejné; v postoji připomíná loveckého koně s krátkým hřbetem. Horní linie lebky je téměř plochá a mírně se zužuje k očím, stop (přechod čela v čenichovou partii) je jen mírný, nos černý. Oči jsou tmavé, poměrně malé a kulaté, plné ohně a inteligence, uši mají tvar písmene V, jsou klopené dopředu a špičkou přiléhají k lebce. Srst je drsná, hustá a drátovitá, s měkkou podsadou, na tlamě tvoří charakteristický vous a na končetinách kalhotky. Zbarvení je převážně bílé s černými a pálenými znaky. Kohoutková výška nemá u psů přesáhnout 39 cm, feny jsou o něco menší, ideální hmotnost ve výstavní kondici je 8,25 kg u psů a o něco méně u fen.

Vlastnosti a využití

Vyšlechtěn byl jako norník, tedy pes, který se protáhne do liščí nory, dokáže v ní kopat a bez váhání vyžene kořist ven. Tomu odpovídá jeho odvaha, mrštnost, vytrvalost a silný lovecký pud, stejně jako chuť kopat a hlasitý projev. Dodnes se dá lovecky vést a uplatní se při norování, díky obratnosti a nadšení ale exceluje hlavně v psích sportech, jako je agility, flyball nebo dogdancing. Proslul také jako výstavní hvězda, protože žádné jiné plemeno nezískalo tolik vítězství na proslulé newyorské výstavě ve Westminsteru. Bez pohybu a zaměstnání se nudí a hledá si zábavu sám.

Podobná plemena

Nejsnáze se drsnosrstý foxteriér zamění se svým hladkosrstým protějškem, foxteriérem hladkosrstým, se kterým sdílí stavbu i povahu a liší se jen typem srsti a péčí o ni; dnes jde o dvě samostatná plemena. Podobný je i brazilský teriér, který vznikl z foxteriérů, má ale širší lebku a dopředu klopené vysoko nasazené uši, a jack russell teriér, jenž je nižší a s jinými proporcemi. Od lakeland teriéra nebo velšteriéra ho odliší převážně bílé zbarvení. Právě kombinace bílé drátovité srsti s vousem, plochá lebka a nezaměnitelný napjatý výraz jsou pro foxteriéra typické.

Výživa a krmení

Vhodné je kvalitní krmivo pro malá aktivní plemena, přizpůsobené věku a nemalé aktivitě psa. Množství je třeba přizpůsobovat skutečnému pohybu a hlídat kondici, protože i malý přebytek je u tak drobného psa znát a nadváha škodí kloubům. Pamlsky z výcviku, kterých u tohoto plemene bývá hodně, je vhodné započítat do denní dávky. Kvůli vousu je dobré po krmení a pití otřít tlamu, aby se srst nešpinila. Nezanedbatelná je i péče o chrup.

Povahou je podle standardu živý, pohyblivý a bystrý pes s pronikavým výrazem, který je při sebemenším podnětu plný napjatého očekávání, doslova na špičkách; zároveň je přátelský, otevřený a nebojácný. Ke své rodině je oddaný a hravý, s dětmi si skvěle rozumí a k lidem se chová vstřícně, takže z něj není ostrý hlídač, i když každou návštěvu hlasitě ohlásí. Je inteligentní a zvídavý, zároveň ale samostatný, svéhlavý a jako správný teriér umí být svárlivý vůči jiným psům. Má velmi silný lovecký pud, rád kope a jde za pachem. Nudu snáší špatně.

Drsná srst foxteriéra prakticky nelíná, o to náročnější je ale její úprava: zhruba třikrát až čtyřikrát ročně se musí trimovat, tedy ručně vytrhat odumřelá srst, aby si zachovala svou drátovitou strukturu; stříhání strukturu i barvu kazí. Mezi trimováním je potřeba srst pročesávat, hlavně vous a kalhotky, které se snadno zacuchají a špiní. Hlavní nároky plemene ovšem míří k pohybu: potřebuje hodně pohybu, dlouhé procházky a nejlépe i psí sport, jinak si zábavu najde sám, obvykle kopáním nebo ničením. Zahrada musí být dobře zabezpečená proti podhrabání.

Výcvik foxteriéra vyžaduje důslednost a smysl pro humor, protože jde o inteligentního a učenlivého psa, který se ale zároveň rád rozhoduje sám a snadno ho zláká zajímavá stopa. Nejlépe funguje laskavý přístup s pozitivní motivací a krátké, pestré lekce; po zlém se s teriérem nepořídí nic. Vyplatí se od štěněte pracovat na přivolání kvůli loveckému pudu, na tlumení štěkotu a na socializaci, hlavně vůči jiným psům, protože foxík umí být svárlivý. Skvěle se s ním dělá agility, flyball i norování, kde naplno využije energii i chytrost.

Celkově jde o zdravé, odolné a dlouhověké plemeno. Objevit se může luxace čéšky (vykloubení kolenní čéšky), Leggova Calvého Perthesova choroba (odumírání hlavice stehenní kosti u mladých psů) nebo oční choroby, jako je šedý zákal a čočková luxace, na kterou existuje genetický test. Popisují se také kožní alergie, hluchota u jedinců s velkým podílem bílé barvy a von Willebrandova choroba (dědičná porucha srážlivosti krve). Odpovědný chovatel vybírá zdravé, testované rodiče. Při dobré péči se foxteriér drsnosrstý dožívá zhruba 12 až 15 let.

Foxteriér drsnosrstý je ideální pro aktivní jednotlivce i rodiny s dětmi, kteří ocení veselého, nebojácného a zábavného parťáka a dopřejí mu hodně pohybu i zaměstnání; sedne hlavně lidem se zájmem o psí sporty. Naopak se nehodí pro pohodlné nebo často nepřítomné lidi, do domácnosti s kočkami a drobnými zvířaty kvůli silnému loveckému pudu ani pro milovníky naprostého klidu a dokonalé zahrady. Předem je dobré počítat s chutí kopat a štěkat, s možnou svárlivostí vůči jiným psům, s nutností dobře zabezpečeného pozemku a s pravidelným trimováním, které něco stojí. Vybírat je vhodné po zdravých rodičích s průkazem původu.

Historie dnešního foxteriéra začíná v prvních desetiletích 19. století v Anglii, i když označení foxteriér tehdy znamenalo spíš pracovní zařazení než konkrétní plemeno; šlo o menší psy, kteří doprovázeli smečky foxhoundů při parforsních honech na lišku. Když liška zalezla do nory, byl na řadě právě teriér: musel se protáhnout dovnitř, kopat a lišku vyhnat ven, přičemž se počítalo i s tím, že ho lovec vytáhne za silný ocas. Bílá barva byla vyšlechtěna záměrně, aby si psa nikdo v zápalu honu nespletl s liškou. Za prvního zaznamenaného drsnosrstého foxteriéra bývá označován pes Old Tip, narozený kolem roku 1866 v Yorkshiru. Drsnosrstá a hladkosrstá varieta se dlouho posuzovaly společně a jako samostatná plemena se rozdělily až později. Foxteriér se stal legendou výstavních kruhů, protože žádné jiné plemeno nezískalo tolik vítězství na newyorské výstavě ve Westminsteru. FCI ho vede pod číslem 169.