Bedlington teriér

Bedlington teriér (bedlingtonský teriér) je britské plemeno pojmenované po hornickém městě Bedlington v severní Anglii. Nezaměnitelný vzhled ostříhané ovečky mu vynesl přezdívku malý beránek, uvnitř je ale skrz naskrz pravý teriér, kterému se přezdívá také vlk v rouše beránčím. Původně šlo o houževnatého pracovního psa horníků a pytláků, který hubil krysy a lovil králíky. Dnes je z něj hlavně veselý, přítulný a přizpůsobivý rodinný společník a sportovec, který si ale zachoval teriéří kuráž i silný lovecký pud. Jeho měkká kudrnatá srst nelíná, o to náročnější je ale její úprava.

Vzhled

Jde o půvabného, mrštného a svalnatého psa bez známek slabosti či hrubosti, jehož silueta prozrazuje příměs chrta: tělo tvoří spíš křivky než přímky, hřbet je nad bedry přirozeně vyklenutý (takzvaný kapří hřbet) a břicho vtažené. Nezaměnitelná je hruškovitá až klínovitá hlava bez stopu (bez přechodu čela v čenichovou partii), s úzkou, hlubokou lebkou a bohatou hedvábnou, téměř bílou čupřinou. Oči jsou malé, hluboko posazené a lesklé, uši nízko nasazené, tvaru lískového oříšku, přiléhající k lícím a zakončené střapcem světlé srsti. Krk je dlouhý a hlava nesená dost vysoko. Srst je velmi typická: hustá, měkká, cupovitá a odstávající od kůže, se sklonem k drobným kučerám, hlavně na hlavě, a nedrátovatí. Zbarvení je modré, játrové nebo pískové, s pálením nebo bez, přičemž tmavší tóny se upřednostňují a štěňata se rodí tmavší. Kohoutková výška je zhruba 41 cm (feny mírně nižší, psi mírně vyšší), hmotnost 8 až 10,5 kg.

Vlastnosti a využití

Původně to byl čistě pracovní pes: houževnatě a úspěšně hubil krysy na statcích i v dolech a lovil králíky, přičemž dlouhé nohy a příměs chrta mu daly rychlost a vytrvalost. Přes svůj něžný vzhled je to psychicky tvrdý a odvážný teriér se silným loveckým pudem, který si dodnes udržel. Na procházkách rád pronásleduje drobná zvířata, hlavně toulavé kočky a jinou drobnou zvěř, takže je namístě opatrnost. Má nízký práh podráždění, pohotově štěká a je z něj i dobrý hlídač. Je velmi rychlý a vytrvalý, miluje běh, skákání a překážky. Dnes se z něj stal hlavně rodinný společník, výstavní a sportovní pes, kterému svědčí třeba agility nebo běh vedle kola.

Podobná plemena

Nejbližším příbuzným bedlington teriéra je dandie dinmont teriér, se kterým sdílí měkkou srst i domovinu; dandie je ovšem krátkonohý a dlouhý, kdežto bedlington je vysokonožší, štíhlejší a rychlejší, právě delší nohy ho od dandieho odlišily. Z téže oblasti pochází i border teriér, ten je ale drsnosrstý a nestříhá se. Kudrnatou srst a modré zbarvení může připomínat kerry blue teriér, který je ovšem výrazně větší a jiného typu. Štíhlou, běhavou siluetu s vyklenutým hřbetem má bedlington po chrtích předcích (whippetovi), díky kterým je ale nezaměnitelný: kombinace ostříhané beránčí srsti, kapřího hřbetu a hruškovité hlavy je jen jeho.

Výživa a krmení

Zvláštní nároky na krmivo bedlington nemá, vhodné je kvalitní krmivo pro malá aktivní plemena, přizpůsobené jeho věku a aktivitě. Vzhledem k malému vzrůstu je potřeba hlídat porce i kondici a nepřekrmovat ho. Zvláštní pozornost si žádají jedinci s měďnatou toxikózou (dědičným onemocněním jater, při kterém se v játrech hromadí měď): u nich se strava přizpůsobuje tak, aby obsahovala co nejméně mědi, a řídí se doporučením veterináře. Proto je dobré vědět, zda pes tuto vlohu nese.

Povahou je to veselý, hravý a sebejistý pes s milou, dobromyslnou a důstojnou povahou; není plachý ani nervózní. V klidu působí mírně a něžně, při vzrušení je ale plný odvahy, takže se za sebe dokáže postavit, i když spory sám nevyhledává. Je inteligentní, učenlivý a citlivý na tón hlasu, zároveň občas trochu svéhlavý a má sklon upnout se na jednoho člověka. S dětmi vychází dobře a s ostatními zvířaty vyjde, pokud si na ně zvyká od malička; u kontaktu s cizími psy je ale namístě opatrnost, protože při vyzvání k boji nezná bázeň. Kvůli silnému loveckému pudu si drobná zvířata raději pohlídejte.

Hlavní nároky bedlington teriéra míří k srsti. Ta sice nelíná, což je výhoda, o to náročnější je ale její úprava: rychle roste a je potřeba ji zhruba každé dva až tři měsíce sestříhat do charakteristického tvaru, k čemuž si troufne málokdo sám, takže je většinou lepší svěřit psa psímu salonu. Mezi střihy je vhodné srst pročesávat. Kromě péče o srst potřebuje bedlington hodně pohybu: je to rychlý a vytrvalý pes, který si energii nejlépe vybije během, sportem nebo během vedle kola. Když se dostatečně vyběhá a zabaví, je doma klidný a bezproblémový; při nedostatku pohybu si ale zábavu, často nevítanou, najde sám.

Učí se rychle a dobře reaguje na tón hlasu, takže výcvik bývá vděčný, počítat je ale třeba s jistou teriéří svéhlavostí. Nejlépe funguje důsledný, ale laskavý přístup a pozitivní motivace; tvrdost se nevyplácí. Zásadní je od štěněte socializace, obzvlášť na jiné psy a zvířata, aby se zmírnil sklon k rvačkám a přehnané reakci na podněty. Užitečné je pracovat i na ovladatelnosti na procházkách a na přivolání, protože bedlington má silný lovecký pud. Aby byl spokojený, potřebuje kromě výcviku hlavně dost pohybu a zaměstnání, jako je agility nebo běh.

Celkově jde o zdravé a odolné plemeno s dobrou imunitou a patří k dlouhověkým. Nejvýznamnějším dědičným onemocněním je měďnatá toxikóza, tedy hromadění mědi v játrech, které může vést k jejich poškození; na tuto vlohu existuje test a zodpovědní chovatelé rodiče vyšetřují. Slabším místem bývají také oči, kde se objevuje dysplazie sítnice (dědičná vada vedoucí ke slepotě) nebo distichiáza (dvojitá řada řas dráždící oko). Vybírat je proto vhodné štěně po testovaných rodičích. Při dobré péči se bedlington teriér dožívá zhruba 12 až 16 let.

Bedlington teriér je vděčný a přizpůsobivý pes, který se hodí do rodiny s dětmi, k aktivním jednotlivcům i k seniorům, pokud mu dopřejí dost pohybu. Díky přítulné, veselé povaze a tomu, že nelíná, je oblíbeným společníkem, počítat je ale třeba s náročnou a pravidelnou úpravou srsti, kterou většina majitelů svěří salonu, a s náklady na ni. Méně se hodí pro pohodlné lidi bez času na pohyb a péči o srst a do domácností s drobnými zvířaty nebo tam, kde by se často potkával s cizími psy, protože má lovecký pud a při vyzvání se nedá zahanbit. Vzhledem k málopočetnosti plemene je dobré počítat s delším sháněním a vybírat štěně po zdravých, testovaných rodičích.

Plemeno pochází z hrabství Northumberland na severu Anglie a říká se o něm, že má nejdéle vystopovatelný původ ze všech teriérů. Původně to byl drsný pracovní pes horníků a pytláků, který hubil krysy a lovil králíky, vydry i jezevce; dříve se mu podle míst výskytu říkalo Rothbury teriér nebo Northumberland teriér. Za jeho předky se považují místní teriéři příbuzní dandie dinmont teriérovi, s příměsí honičů, chrtů (whippeta) a snad i bulteriéra, což mu dalo měkkou srst i rychlost. Za začátek chovu bývá označováno spojení feny Phoebe a psa Pipera v roce 1825. Jako samostatné plemeno se bedlington poprvé vystavoval v roce 1870 a v roce 1877 vznikl první chovatelský klub. Dnes je z pracovního psa hlavně ceněný společník a výstavní pes.