Australský silky teriér

Australský silky teriér je drobné australské plemeno, které v 19. století vzniklo hlavně křížením jorkšírského a australského teriéra. Jak název napovídá, pochází skutečně z Austrálie, kde ho osadníci chovali jako ozdobného společníka, který si ale zachoval i teriéří vlohy k hubení krys a jiných škůdců. Je to živý, sebevědomý a přítulný pes s pravou teriéří povahou v malém těle: bystrý, temperamentní a oddaný svému člověku, k cizím ostražitý. Přes svou hedvábnou parádu to není mazlíček na klín, ale čilý a učenlivý společník.

Vzhled

Jde o malého, kompaktního a poměrně nízkého psa střední délky, jehož tělo je o něco delší než vysoké (obdélníkový formát). Působí jemně a noblesně, přesto má dost substance, aby zvládl ulovit hlodavce. Hlava je středně dlouhá, silná, s plochou lebkou a hedvábnou čupřinou, která nesmí padat do očí. Oči jsou malé, oválné a tmavé s bystrým výrazem, uši malé, do V, vysoko nasazené a vztyčené. Krk je elegantní, hřbet rovný, ocas vysoko nasazený a nesený vztyčeně. Srst je dlouhá (zhruba 13 až 15 cm), rovná, jemná a hedvábně lesklá, sčesaná do pěšinky na obě strany, nesmí ale dosahovat až k zemi ani bránit v pohybu; na hlavě, uších a dolních částech nohou je krátká. Zbarvení je modré s pálením ve všech odstínech modré, bez bílé a stříbrné. Psi měří v kohoutku 23 až 26 cm, feny bývají o něco menší, hmotnost je úměrná výšce, zhruba 3,5 až 4,5 kg.

Vlastnosti a využití

Přestože byl australský silky teriér od začátku šlechtěn jako ozdobný a společenský pes, povahou zůstává pravým teriérem. Má sebevědomí, odvahu a stále živý lovecký pud, takže dodnes rád a pohotově loví myši a jiné drobné hlodavce. Je bystrý, čilý a učenlivý, snadno se cvičí a baví ho psí sporty, jako je agility. Zároveň je to pozorný hlídač, který hlasitě ohlásí každou návštěvu i kolemjdoucího. Dnes slouží především jako oddaný rodinný společník, který se dobře přizpůsobí životu u seniorů i u aktivní rodiny v bytě, potřebuje ale pohyb a nějaké zaměstnání, ne roli hýčkaného mazlíčka.

Podobná plemena

Nejčastěji se australský silky teriér plete s jorkšírským teriérem, ze kterého zčásti vznikl. Silky je ovšem větší a statnější, má obdélníkové tělo (jorkšír je kvadratický, tedy do čtverce), vždy vztyčené uši a srst, která nedosahuje až k zemi, kdežto jorkšírovi splývá po zem. Australský teriér, jeho další předek, se od něj liší na první pohled: je větší a zemitější, s hrubou srstí a podsadou místo hedvábné. Skye teriér a dandie dinmont teriér, kteří se také podíleli na jeho vzniku, jsou pak výrazně odlišná plemena.

Výživa a krmení

Zvláštní nároky na krmivo silky teriér nemá, vhodné je kvalitní krmivo pro malá plemena přizpůsobené jeho věku a aktivitě. Vzhledem k drobné velikosti mu stačí malé množství, o to víc ale záleží na kvalitě. Je dobré hlídat porce i kondici, aby pes nepřibíral, a myslet na zdraví zubů, které u malých plemen bývají slabším místem; pomoci může krmivo nebo pamlsky podporující čištění zubů. Každé kilo navíc zbytečně zatěžuje jeho drobnou kostru a klouby.

Povahou je silky veselý, temperamentní a sebevědomý pes s pravou teriéří povahou, který miluje přítomnost člověka a bývá silně upnutý na jednoho člena rodiny. Je hravý, mazlivý a oddaný, zároveň ale hrdý, občas tvrdohlavý a se sklonem pouštět se bezhlavě do všeho. K cizím lidem je ostražitý a nedůvěřivý a na každou návštěvu i kolemjdoucího hlasitě upozorní svým vysokým hláskem, takže je z něj překvapivě dobrý hlídač. S dětmi, se kterými vyrůstá, vychází výborně, u cizích dětí je vhodný dohled. Jiné psy a hlavně drobná zvířata kvůli silnému loveckému pudu příliš netoleruje. Bez dobré socializace může být k cizím přehnaně ostrý, proto se na ni vyplatí od štěněte dbát.

Hlavní nároky australského silky teriéra míří k srsti. Dlouhá hedvábná srst sice prakticky nelíná, o to víc ale potřebuje každodenní pročesávání, aby se netvořily zacuchané chomáče, a zhruba jednou měsíčně zastřižení. Srst je lepší udržovat spíš kratší; příliš dlouhá totiž může psa při plavání táhnout pod hladinu. K základní péči patří i zuby, uši a drápy. Pohybu má rád přiměřeně: ocení procházky, hru i výlety do přírody a psí sporty, spokojeně ale odpočívá i doma. Přes drobný vzrůst by se z něj neměl dělat rozmazlený mazlíček, je to čilý pes, který potřebuje i pohyb a zaměstnání.

Je to bystrý a učenlivý pes, který se snadno a rychle učí, takže se cvičí dobře a baví ho i psí sporty. Počítat je ale třeba s teriéří samostatností, jistou tvrdohlavostí a sklonem pouštět se bezhlavě do všeho, proto se vyplatí klidná důslednost a pozitivní motivace. Naprosto zásadní je včasná socializace: bez ní může být k cizím lidem, psům a zvířatům přehnaně ostrý. Užitečné je od začátku pracovat i na ovládání štěkotu, protože jde o hlasité plemeno. Přes malý vzrůst je dobré chovat se k němu jako k plnohodnotnému psovi a nenechat ho, aby si prosadil svou.

Celkově jde o zdravé a poměrně dlouhověké plemeno. Jako u malých plemen se u něj mohou objevit luxace čéšky (vykloubení kolenní čéšky), Perthesova choroba (odumírání hlavice stehenní kosti u mladých psů) nebo kolaps průdušnice (oslabení chrupavek průdušnice projevující se kašlem). Slabším místem bývají zuby, o které je potřeba pečovat, a objevit se mohou i oční vady, jako je katarakta. Odpovědný chovatel vybírá zdravé rodiče s průkazem původu. Při dobré péči se plemeno dožívá zhruba 12 až 15 let.

Australský silky teriér je ideální pro toho, kdo hledá malého, temperamentního a oddaného společníka s teriéří povahou a nevadí mu každodenní péče o srst. Díky přizpůsobivosti se hodí do bytu, k seniorům i k aktivní rodině a zvládne ho i méně zkušený majitel, který nezanedbá socializaci a výchovu. Naopak se nehodí pro lidi, kteří chtějí tichého psa nebo mazlíčka, o kterého se nemusí starat; silky hodně štěká, srst žádá pravidelnou péči a kvůli loveckému pudu není ideální do domácnosti s drobnými zvířaty. Předem je dobré počítat i s tím, že bývá psem jednoho pána a že jde o málopočetné plemeno, takže sehnat štěně může chvíli trvat. Vyplatí se vybírat po zdravých rodičích s průkazem původu.

Plemeno vzniklo v 19. století v Austrálii, podle většiny chovatelů v tasmánském městě Ross. Když sem s vlnou přistěhovalců, hlavně z Británie, mířila v době zlaté horečky stáda ovcí, přijely lodí i krysy a další škůdci, na které ovčácká plemena nestačila. Osadníci proto přivezli i drobné teriéry, mimo jiné předky jorkšírského teriéra, které začali křížit s australským teriérem a snad i se skye teriérem a dandie dinmont teriérem. Tak vznikl nejmladší ze tří malých teriérů s modrým zbarvením a pálením. Zpočátku se dělil na melbournský a sydneyský typ a od jorkšíra ho odlišovaly hlavně vztyčené uši. Plemeno se předvádělo na výstavách od konce 19. století, jednotný standard i mezinárodní uznání ale získalo až v průběhu 20. století. Do Česka se první jedinci dostali kolem roku 1991.