Australský teriér

Australský teriér je malý pracovní teriér a vůbec první plemeno vyšlechtěné v Austrálii, byť z britských předků, které si tam přivezli přistěhovalci. Na farmách a v jejich okolí hubil krysy, hady a další škůdce, kteří připluli lodní dopravou, takže musel být odvážný, mrštný a pozorný. Zdědil pravou teriéří povahu, zůstal ale prý nejklidnějším a nejposlušnějším ze všech teriérů. Dnes se chová hlavně jako přizpůsobivý rodinný společník, který nezapře inteligenci, tvrdost ani chuť lovit a hlídat. Mimo Austrálii a anglicky mluvící země patří k méně známým plemenům.

Vzhled

Jde o malého, pevně stavěného a nízkého psa, který je v poměru k výšce spíš delší (obdélníkový formát) a působí robustně a rošťácky. Za tento dojem může hrubá, neupravovaná srst s výrazným límcem kolem krku a předhrudí a dlouhá, silná hlava. Lebka je dlouhá a plochá, s mírným, ale zřetelným stopem (přechodem čela v čenichovou partii), tlama je silná a stejně dlouhá jako lebka, což psovi dává pevný skus. Oči jsou malé, oválné a tmavě hnědé s bystrým výrazem, uši malé, špičaté a vztyčené. Hřbet je dlouhý a rovný, ocas vysoko nasazený a nesený vzhůru. Srst tvoří tvrdá, rovná krycí srst dlouhá zhruba 6 cm a krátká měkká podsada; na hlavě je jemná čupřina. Zbarvení je modré, ocelově modré nebo tmavě šedomodré se sytým pálením, nebo čistě pískové až červené. Požadovaná výška je kolem 25 cm (feny bývají o něco menší), hmotnost zhruba 6,5 kg (feny o něco méně).

Vlastnosti a využití

V jádru je to pracovní teriér, jehož posláním bylo chránit farmy před hlodavci, hady a drobnými šelmami. K tomu má odvahu, rychlost, vynikající čich a pevný skus; nebojácně se postaví i velkému hlodavci nebo jedovatému hadovi a rád hrabe. Je vytrvalý a energický, dokáže udržet krok i s běžícím koněm, přitom není tak neposedný jako někteří jiní teriéři. Kromě lovu je i pozorným hlídačem, který každou návštěvu i vetřelce ohlásí překvapivě hlasitým štěkotem. Dnes se ale využívá hlavně jako všestranný a přizpůsobivý rodinný společník, který se hodí na venkov i do města, do rodiny i k jednotlivci.

Podobná plemena

Nejblíže má australský teriér k australskému silky teriérovi, se kterým sdílí předky i domovinu; silky je ovšem menší, jemnější a má dlouhou hedvábnou srst společenského psa, kdežto australský teriér je statnější, zemitější a má hrubou, drsnou srst s podsadou, tedy pravý pracovní vzhled. Připomínat může i další drobné britské teriéry, ze kterých vzešel, jako je skye teriér, dandie dinmont teriér nebo black and tan (předchůdce jorkšíra); od nich se liší kombinací znaků a australským původem. Od jorkšírského teriéra ho odlišuje hrubá srst a robustnější, pracovní ráz.

Výživa a krmení

Zvláštní nároky na krmivo australský teriér nemá, vhodné je kvalitní krmivo pro malá plemena přizpůsobené jeho věku a aktivitě. Vzhledem k drobné velikosti mu stačí menší množství, o to víc ale záleží na kvalitě. Důležité je hlídat porce, pravidelnost krmení i celkovou kondici a nenechat psa přibývat na váze, protože plemeno má sklon k cukrovce a nadváha riziko zvyšuje. Myslet je dobré i na zdraví zubů, které u malých plemen bývají slabším místem.

V povaze má pravou teriéří duši: je aktivní, bystrý, odvážný a sebevědomý, zároveň oddaný, milý a hravý, a hravost si udrží až do stáří. Platí přitom za nejklidnějšího a nejposlušnějšího z teriérů, není tak neposedný jako někteří jeho příbuzní, přesto mu zůstala teriéří tvrdost a ostrost. Je přátelský a společenský, k lidem vstřícný, jako správný hlídač ale každou návštěvu hlasitě ohlásí a někdy má sklon k uštěkanosti. S dětmi vychází dobře a díky přizpůsobivosti se cítí dobře na venkově i ve městě, v rodině i u jednotlivce. Kvůli silnému loveckému pudu je opatrnost namístě u soužití s drobnými zvířaty.

O hrubou srst australského teriéra je péče snadná: stačí ji několikrát týdně vykartáčovat, což jí dodá lesk, a zhruba jednou za tři měsíce vytrimovat (vytrhat odumřelou srst). Časté mytí šamponem se nedoporučuje, protože změkčuje tvrdou srst; plemeno navíc jen nepatrně líná. K základní péči patří zuby, uši a drápy. Pohybu potřebuje přiměřeně: ocení každodenní procházky, hru a nějaké zaměstnání, rád také hrabe, s čímž je dobré počítat. Když se mu dostane dost pohybu a činnosti, je z něj v bytě klidný a spokojený pes.

Učí se rychle a patří k nejsnáze vychovatelným teriérům, takže ho s laskavou důsledností zvládne i začátečník. Nejlépe reaguje na klidné, vyrovnané vedení a pozitivní motivaci; tvrdost není potřeba. Počítat je ale třeba s jistou tvrdohlavostí a teriéří samostatností, takže se vyplatí být důsledný a nenechat psa, aby si prosadil svou. Užitečné je od začátku pracovat na ovládání štěkotu, protože jde o hlasité plemeno, a dát psovi dost pohybu a zaměstnání, ideálně i povolené místo na hrabání. Nezapomíná přitom na svůj lovecký pud, proto se hodí trénovat i přivolání.

Celkově jde o zdravé, odolné plemeno, které není zatížené žádným výrazným dědičným onemocněním, a patří k dlouhověkým. Jako u malých plemen se u něj může objevit luxace čéšky (vykloubení kolenní čéšky) nebo Perthesova choroba (odumírání hlavice stehenní kosti u mladých psů). Plemeno má také jistý sklon k cukrovce (diabetu) a k alergickým kožním potížím. Vhodné je proto hlídat kondici, nenechat psa tloustnout a vybírat štěně po zdravých rodičích. Při dobré péči se australský teriér dožívá zhruba 12 až 15 let.

Australský teriér je ideální pro toho, kdo hledá malého, houževnatého a přizpůsobivého společníka s teriéří povahou, který zvládne život na venkově i ve městě. Díky vyrovnanosti a snadné vychovatelnosti se hodí pro rodiny s dětmi, aktivní jednotlivce i seniory a poradí si s ním i méně zkušený majitel. Naopak se nehodí pro lidi, kterým vadí štěkot nebo kteří chtějí psa bez chuti hrabat a lovit; kvůli loveckému pudu není ideální do domácnosti s drobnými zvířaty. Předem je dobré počítat i s tím, že jde mimo Austrálii o vzácné plemeno, takže sehnat štěně může chvíli trvat. Vyplatí se vybírat po zdravých rodičích s průkazem původu.

Plemeno vzniklo v 19. století v Austrálii a je vůbec prvním plemenem vyšlechtěným na tomto kontinentu. Jeho základ tvořili malí britští teriéři, které si přivezli přistěhovalci, mezi nimi zřejmě skye teriér, dandie dinmont teriér, skotský teriér a black and tan teriér, s příměsí jorkšíra. Osadníci potřebovali odolného psa, který ochrání farmy před hlodavci, hady a škůdci, s čímž si teriéři poradili líp než třeba místní ovčácké plemeno kelpie. Zhruba od 70. let 19. století se tito psi objevovali na výstavách jako broken coated teriér (hrubosrstý teriér), první chovatelský klub vznikl v 80. letech a standard byl sepsán v roce 1896. Pod názvem australský teriér se plemeno vystavuje od roku 1899 a v roce 1933 ho jako samostatné uznal i britský Kennel Club. Do světa ho pomohli rozšířit i diplomaté na svých cestách.