Anglický bulteriér

Anglický bulteriér je svalnaté plemeno teriéřího typu, které vzniklo v 19. století v Anglii. Původně vzešel z bojových a lovných psů, chovatel James Hinks z něj ale vyšlechtil elegantnějšího „gentlemanského" společníka. Je to odvážný, energický a hravý pes s mimořádnou oddaností k lidem, kterému se pro jeho bojovnou minulost přezdívá „gladiátor mezi psy". Existuje i menší varianta, miniaturní bulteriér.

Vzhled plemene

Svalnatý, pevně stavěný a kompaktní pes s hlubokým hrudníkem a zaoblenou linií těla, který působí dojmem maximální mohutnosti vzhledem ke své velikosti. Nejtypičtějším znakem je jedinečná vaječná hlava: při pohledu zepředu má oválný obrys bez prohlubní a z profilu se plynule sklání od temene ke špičce nosu, bez stopu (přechodu mezi čelem a čenichem). Oči jsou malé, trojúhelníkové a šikmo posazené, uši malé, tenké a vztyčené. Srst je krátká, přiléhavá, tvrdá a lesklá. Uznávají se dvě barevné variety: bílá (celá bílá, případně s barevnými znaky jen na hlavě) a barevná (jakákoli barva kromě čistě bílé, s bílými znaky nebo bez nich, přičemž preferované je žíhání).

Vlastnosti a využití plemene

Dnešní anglický bulteriér je společenské a rodinné plemeno. Jeho předci se využívali k hubení hlodavců a ke krvavým kratochvílím včetně psích zápasů, moderní bulteriér ale vznikl jako společník. Je proslulý svou silou, odvahou a temperamentem, přitom je hravý až šaškovský. K práci se dnes nevyužívá, uplatní se ale ve psích sportech a jako aktivní domácí parťák.

Podobná plemena

Anglický bulteriér je díky jedinečné vaječné hlavě prakticky nezaměnitelný. Nejblíže má k miniaturnímu bulteriérovi, který má úplně stejný standard až na menší vzrůst (do 35,5 cm). Od dalších bull-teriérů, jako je stafordšírský bulteriér nebo americký stafordšírský teriér, se pozná právě podle hlavy: ostatní mají klenutou lebku se stopem, kdežto bulteriér má profil bez stopu, plynule skloněný.

Výživa a krmení

Anglický bulteriér je svalnaté plemeno, které potřebuje kvalitní krmivo přizpůsobené jeho aktivitě, podávané v odměřených porcích, protože při nedostatku pohybu snadno přibírá. Plemeno je náchylné ke kožním a potravinovým alergiím, takže u citlivých jedinců může pomoct krmivo s omezeným počtem surovin. Vzhledem k rozšířeným onemocněním ledvin se u psů s diagnostikovanou ledvinovou vadou volí krmení po dohodě s veterinářem, zpravidla s upravenou hladinou bílkovin a fosforu. Trvalý přístup k čerstvé vodě je samozřejmostí.

Odvážný, temperamentní a mimořádně oddaný pes, který navzdory své bojovné pověsti bývá k lidem přátelský a mazlivý. Standard ho popisuje jako vyrovnaného a přístupného výchově. Ke své rodině je silně připoutaný, hravý až šaškovský a touží být neustále v centru dění, dlouhou samotu proto snáší špatně. Je paličatý a má silný lovecký pud; vůči jiným psům, hlavně stejného pohlaví, může být dominantní. Když se nudí nebo má málo pohybu, sklouzává k nežádoucímu chování, například k nutkavému honění vlastního ocasu. Není to hlídač, k lidem je otevřený.

Péče o krátkou srst je snadná, stačí ji jednou týdně přečesat, línání je mírné a o něco silnější dvakrát ročně. Plemeno má citlivou kůži náchylnou k alergiím, kterou je dobré sledovat; bílí jedinci mají navíc růžovou kůži citlivou na slunce, takže v létě potřebují ochranu před spálením. Pravidelně kontrolujte uši, drápy a zuby. Pohybově jde o velmi aktivní plemeno, které potřebuje hodně každodenního pohybu a hlavně zaměstnání hlavy, jinak se z nudy projeví nutkavým chováním nebo ničením. Kvůli síle a loveckému pudu je vhodné bezpečné oplocení.

Anglický bulteriér je inteligentní, ale samostatný a paličatý pes, takže výcvik vyžaduje trpělivost, důslednost a smysl pro humor. Nejlépe u něj funguje pozitivní motivace a krátké, pestré lekce, které ho baví; jednotvárnost i tvrdé metody selhávají. Zásadní je včasná a důkladná socializace, hlavně kvůli soužití s jinými psy, vůči kterým může být dominantní. Vzhledem k síle a energii se vyplatí věnovat se výcviku a zaměstnání od štěněte, aby pes nezakrněl v nudě a nezačal si vymýšlet.

Anglický bulteriér má několik plemenně specifických zdravotních predispozic, na které je dobré myslet. Nejzávažnější jsou dědičná onemocnění ledvin: dědičná nefritida a polycystické onemocnění ledvin (BTPKD), která patří k hlavním příčinám předčasného úmrtí a odhalí je vyšetření moči a genetické testy. Časté jsou také srdeční vady (například dysplazie mitrální chlopně a zúžení srdečnice) a vrozená hluchota, která postihuje zhruba pětinu čistě bílých jedinců a odhalí ji test sluchu (BAER). U bílých bulteriérů se vzácně vyskytuje smrtelné dědičné kožní onemocnění (letální akrodermatitida), na které existuje genetický test. Objevují se i kožní alergie a luxace pately (vykloubení čéšky). Dožívá se přibližně 10 až 14 let. Před chovem se doporučuje vyšetření ledvin, srdce, sluchu a genetické testy.

Anglický bulteriér se hodí pro aktivního majitele, který má čas, energii a smysl pro humor a chce oddaného, hravého společníka do těsného kontaktu. Nejlíp mu je jako plnohodnotnému členovi rodiny, který je pořád u svých lidí; dlouhou samotu ani nedostatek pohybu nesnáší a reaguje na ně nežádoucím chováním. Než si ho pořídíte, zvažte tři věci: zvládnete jeho velkou potřebu pohybu i zaměstnání hlavy a důslednou výchovu; jste připraveni na silné plemeno se sklonem k dominanci vůči jiným psům; a počítáte se zdravotními riziky (hlavně ledviny, srdce, u bílých psů sluch), kvůli kterým je nutné vybírat štěně od chovatele, který testuje zdraví rodičů. V některých zemích je navíc plemeno omezeno legislativou, takže si u dovozu ověřte místní pravidla.

Anglický bulteriér vznikl v 19. století v Anglii z tzv. bull-and-terrierů, kříženců buldoků a teriérů, kteří se využívali k hubení hlodavců a ke krvavým kratochvílím. V 50. letech 19. století začal chovatel James Hinks křížit tyto psy s dnes již vyhynulým anglickým bílým teriérem a dalšími plemeny, aby získal elegantnějšího, čistě bílého psa s ušlechtilejší hlavou, kterému se přezdívalo „bílý kavalír". Charakteristická vaječná hlava bez stopu se vyvíjela postupně; první pes zcela bez stopu, Lord Gladiator, se objevil v roce 1917. Barevní bulteriéři byli později znovu zavedeni křížením se stafordšírským bulteriérem, mimo jiné kvůli zdravotním problémům spojeným s čistě bílým chovem. Plemeno bylo poprvé vystaveno v roce 1862 a v roce 1887 vznikl plemenný klub.